Jdi na obsah Jdi na menu
 


O Dědkovské hoře

 
 

Obrazek

                        A ť  jedete z kterékoliv strany k Velkému Meziříčí, vidíte z dálky vysoký vrch se sedlem na pravé straně. Zvedá se nad okrajem jako stráž. Je to Dědkovská hora u vesnice Dědkova nedaleko Měřína.
 
                           Z a dávných časů tam dolovali stříbro. Ale ďábel prý se zmocnil kovového bohatství a zavřel lidem k němu cestu. A sám prý se usídlil v jedné ze starých štol, jejíž vchod uzavřel velikým balvanem.
         V Dědkově žila za starých dob babička. Děti jí zemřely, zůstala po nich malá vnoučata a v rozedrané chalupě byla bída s nouzí. Nastávala zima. Fučelo ze všech stran a babička, která vybírala sedlákům na polích brambory, si naříkala na chlad.
„Měla byste si pořídit kožíšek,“ řekl jí kdosi.
„Můj ty pane, kde bych na něj vzala, když tolikrát nemám, ani co bych dala dětem najíst!“

„No, tak si zajděte za čertem na Dědkovskou horu a poproste ho o pár stříbrňáků. Má prý jich tam, že je nemůže ani spočítat.“

Obrazek

       Babička na to myslela po celou cestu domů. Bála se zimy, protože žádné z dětí nemělo teplého kabátu ani bot a ona sama nosila jen podšité punčochy a plachetku místo kabátku. Dlouho myslela na tu radu, ale nemohla se rozhodnout. Až když napadl první sníh, dodala si ducha a šla na Dědkovskou horu. Přišla k velikému otvoru, zatarasenému balvanem. Zastavila se před ním, chvíli váhala, ale pak přece jen zavolala: „Pane čerte, pane čerte, smilujte se nad starou ženou a dejte mi pár peněz na kožíšek!“ Chvíli bylo uvnitř ticho, ale pak se balvan trochu odsunul a ozval se hlas „A kolik potřebuješ?“
„Ach, jakpak bych věděla, co stojí kožíšek, nikdy jsem nic takového nekupovala!“
„Tak počkej, já ti něco přinesu,“ odpověděl čert ve skále.
Babička čekala. Za chvíli vystrčil čert z díry ruku a v ní držel pořádný pytlík. „Na, vezmi si to, snad to postačí!“
Babička vzala pytlík, byl hodně těžký, a když se do něj podívala, dala se radostí do pláče. Byl až po vrch plný stříbrňáků. Ani nemohla hned odpovědět. „No tak stačí?“ ptal se čert znovu. „Nebo mám přinést větší pytlík?“
„I ne, kdepak, to jistě stačí, pane čerte, načpak byste si dělal větší škodu!“ A začala mu děkovat a plakala radostí.

Čert už ji ani neposlouchal, zalezl zase zpět a babka šla domů. Nakoupila dětem i sobě všecko, co potřebovali, a ještě jí hromada peněz zbyla.

Obrazek

          Samozřejmě, že se o tom roznesla zpráva po celém Dědkově. Bylo mnoho lidí, kteří babce to štěstí přáli, ale byli i takoví, kdo záviděli. Sedlák Stojan si umínil, že také půjde žebrat k čertovi. Oblékl si nejstarší kabát, vzal žebřiňák, zapřáhl do něho koně a jel na Dědkovskou horu. Vůz nechal na cestě a sám přišel k díře. Zavolal na čerta, a když se mu ozval, žádal na něm peníze. Ale chtěl toho najednou moc. Čert se rozhněval a udeřil sedláka bleskem. A pak už se nikdo k čertovi neodvážil.
 
 
                                                                                 (čerpáno: Pověsti z Velkomeziříčska a okolí, 1996)